Expedice Budapešť - edukativní výlet I.

Budapešť, hlavní město maďarské republiky, se stalo naším cílem, jelikož filmaři Voka potřebovali natočit poměry v zaostalé zemi. A tak se spolu s redaktory Krčálkem a Černým vydaly i filmové ateliéry.

Jelikož limuzíny zapadly už na maďarském předměstí zvaném Slovensko, musela nám asistentka Gabriela sehnat helikoptéru. Ale jelikož byla příšerná bouřka, helikoptéra odmítla vzlétnout. A tak jsme zvolili ponižující možnost - žlutý autobus. Ano, ten, kde nám naposled zničili saka. "Jste normální? Pane? Pane! Já vás nebudu poslouchat," probudila nás svým hysterickým jekotem stevardka žlutého autobusu, a tvrdila nám, že chrápat není normální. Naše recenze na ni byla velmi negativní, takže už jí na palubě žlutých autobusů nikdy neuvidíte. Nemáte zač.

Bouřka se neuklidnila ani v Budapešti, kde zaplavila stanici metra, a proto jsme ji nemohli najít. Místo toho nám zaostalý národ nabídl práškovou kávu se syntetickou šlehačkou, kterou jsme si vyzvedli v nádražním podchodu. Ten, narozdíl od metra, ustojí i potopu.

Jelikož se káva míchala s dešťovou vodou, její úroveň byla stále horší a horší. Po vylití té odporné "kávy" jsme nasedli na vor a po zaplavené Budapešti jsme se projeli až ke stanici metra, kde se naše cesty rozdělily. PS: Nikdy nezkoušejte jezdit vorem po eskalátorech.
Začala dělba práce. Tým filmařů se vydal natáčet do centra novou sérii Mildy proti všem a redaktorský tým měl zařídit ubytování na všechny tři noci. Hotely jsme si předem prohlédli na stránkách zvaných "urbex", což jsme nevěděli, co znamená, a rovnou se pokusili hotely i zarezervovat. Neúspěšně. Asi měli plno.

První noc jsme měli spát v luxusní vile na okraji Budapeště, s krásným výhledem do krajiny. Když se nám přes zrezivělý stržený plot povedlo dostat dovnitř, před námi jsme uviděli opuštěnou vilu se strhanou omítkou, výhledem zarostlým stromy a v okruhu pěti set metrů nebyl žádný recepční. Po půlhodinové telefonní hádce s filmaři, kteří si mysleli, že si vymýšlíme a že to není tak hrozné, nás donutili celý objekt nafotit, protože nám nevěřili. Prokopnuté dveře, zarostlé schody, rozbitá okna, posprejované zdi, odpadky a co hůř, maďarské odpadky! Po recepčním stále ani vidu, uklízečka se asi taky dlouho neukázala a pokud dnešní stav viděl majitel, tak se musel zastřelit. K jídlu ani pití jsme se nedostali a tak jsme ani toalety nezkoušeli. Odmítli jsme se v tomto hotelu ubytovat a spěšně jsme přešli k hotelu dalšímu.

Naštěstí se blízko tohoto otřesného ubytování nacházelo jedno náhradní. I když jsme na to neměli moc náladu, vypravili jsme se do kopce. Pršelo, pršelo a naše boty začaly volat o pomoc, takže se stávaly Titanicem. Jediná instrukce, jak se dostat k hotelu, bylo: "Jděte stále do kopce." A tak jsme šli. A šli. A pokračovali. A pak jsme si zapli Google Mapy a došli jsme ke zjištění, že už jsme to přešli. Tak jsme se vrátili a zděsili se vstupní brány, jelikož žádná nebyla. Znovu se jednalo o díru v plotě, tentokrát jsme se museli plazit, abychom se tam vůbec dostali. Buď maji Maďaři úchylky na díry, nebo je pravda, co se o nich říká. Jsou zaostalí (pozn. red. myslíme si, že je to od každého trochu). Naštěstí jsme se nezděsili interiéru hotelu, jelikož jsme se do něj prostě nemohli dostat. Dalším pozitivem této budovy bylo, že jsme potkali i personál. Člověk se sekačkou v ruce, který vyřvával pohanské modly, byl zřejmě tamním zahradníkem. Poté, co na nás začal útočit sekačkou nám došlo, že nás pravděpodobně chce zabít. A tak jsme zvolili zběsilý útěk. Vilém otestoval maďarskou rychlodráhu (pozn. red. pomalým tempem se dramaticky sklouzl z kopce a boty už nepřipomínalý ani Titanic, a vlastně nepřipomínaly ani boty).

Naší poslední možností bylo zasednout do maďarské kavárny, protože jedině tam se umíme pořádně pohádat. Tamní kavárník se nás od jedenácti večer pokoušel vyhodit z podniku a my ho naprosto ignorovali (pozn. red. jako Miloš Ústavu). Povedlo se mu to až ve čtyři ráno přivoláním hlídky maďarské policie.

Přežili: Miloš Krčálek a Vilém Černý