14 dnů ze života Viléma Černého: část první

Vzpomínáte na období 2. světové války? Na to období, kdy milióny Židů a dalších "podřadných" druhů bylo odsunuto do koncentračních / vyhlazovacích / pracovních táborů? Jestli si na toto období nepamatujete, tak okamžitě odejděte, protože potom máte inteligenci vegana bojujícího za světový mír. Víte, proč se vás, čtenářů, ptám? PROTOŽE JÁ TEĎ ZAŽÍVÁM STRASTI JEDNOHO Z TĚCHTO MÍST! Sice ještě nevím, ve kterém táboře přesně jsem, ale naděje na opuštění tábora přes bránu s nápisem "Arbeit macht frei" je mizivá...

Ovšem musím podotknout, že některé ze standardních zvyklostí se v táboře změnily. Například cesta nebyla typickým "dobytčákem", ale poněkud zachovalým autobusem z 60. let. A ubytování je taky krapet odlišné. Nespíme všichni spolu. Nevím, jestli je to dobře, či špatně (teď bych měl podotknout, že se nejedná jen o mužský tábor). Ale musím podotknout i jednu zajímavost. Ve sprchách není Cyklon B. Rozhodně tam ale není teplá voda, vlastně... voda. Co mě zarazilo bylo to, jak tábor vypadá. Člověk by usuzoval, že je to mladší Osvětim. Ale má novinářská všímavost mi přinesla zjištění, že tento tábor byl zbudován až v komunistické éře (což je škoda, protože má legitimace KSČ zde nic neznamená).

To, co je ještě horší než prostředí, ve kterém jsem, jsou "lidé", se kterými tu musím být. Sice bych je neměl nazývat, tak jak to dělali dva totalitní režimy, ale tahle stvoření jsou ty nejsměšnější, duševně nemocné, fanatické kreatury, podřadné druhy - dozorci a vedoucí tábora. Nikdy jsem neměl problém s autoritami, ale tihle, ti si se mnou ještě užijou. Potom tu jsou ti, co také stojí za zmínku - opravdu podřadné druhy - burani nosící ponožky v sandálech, vegani pojídající kameny (těm tu aspoň můžu krást jídlo, i když to není rozhodně výhra) a další zbytečné bytosti.

---

Toto je první část mého táborového vyprávění. Jestli vás překvapuje, jak krátký soupis to je, uvědomte si, že jsem na místě, kde nemám tužku ani papír. Tyto řádky jsou psané krví na části oblečení (obojí poskytli mí spoluvězni, na které jsem už neměl nervy).

---

Přežil: Vilém Černý